25.10.2025

Ve stavební praxi se často setkáváme se situacemi, kdy objednatel – typicky obec, město nebo jiný veřejný subjekt – uzavírá smlouvu s odborníkem, jehož úkolem je zajistit provozní, evidenční či technicko-dozorčí činnost v souvislosti s provozováním staveb technické infrastruktury. Tyto smlouvy bývají v praxi různě nazývány: smlouva o výkonu odborného dozoru, smlouva o správě zařízení, smlouva o zajištění provozu kanalizace apod. Jejich právní kvalifikace však bývá často nesprávná. Cílem tohoto článku je prostřednictvím konkrétní kazuistiky z praxe krajského města upozornit na význam rozlišení mezi příkazní smlouvou a smlouvou o dílo, a to zejména v kontextu odpovědnostních závazků. Na rozdíl od smlouvy o dílo, která je závazkem k dosažení určitého výsledku, je příkazní smlouva závazkem k činnosti, a s tím se pojí i zásadně odlišný režim odpovědnosti.

Skutkový základ:

1. Statutární město (dále též „město“) uzavřelo s odborným pracovníkem v oboru vodního hospodářství (jakožto příkazníkem) smlouvu, jejímž předmětem byl výkon funkce odborného zástupce provozovatele kanalizace pro veřejnou potřebu. Příkazník se zavázal zajišťovat veškeré činnosti související s provozní a majetkovou evidencí kanalizace, podávat pravidelná hlášení dotčeným orgánům a zpracovávat bilanční a koncentrační přehledy o vypouštěných odpadních vodách.

2. Smlouva byla výslovně uzavřena podle § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), jako příkazní smlouva, na dobu neurčitou, s pravidelnou měsíční odměnou. Příkazník se zavázal postupovat s odbornou péčí a řídit se pokyny příkazce. Město bylo oprávněno smlouvu kdykoli vypovědět bez udání důvodu.

3. Po několika letech spolupráce došlo k pochybení při podání provozního hlášení vodoprávnímu úřadu, na jehož základě byla městu uložena pokuta. Město následně zvažovalo uplatnění nároku na náhradu škody vůči příkazníkovi s odůvodněním, že nesplnil své povinnosti z titulu – nota bene – „vadného plnění“. Právní zástupci obou stran se neshodli na povaze závazku ani na rozsahu odpovědnosti.

Právní rámec a povaha smlouvy:

4. Podle ustanovení § 2430 odst. 1 ObčZ platí, že příkazník se zavazuje obstarat záležitost příkazce. Dále, s odkazem na ustanovení § 2444 ObčZ, platí, že příkazník se zavazuje obstarat záležitost příkazce na účet příkazcův, nikoliv na účet svůj.[1] Předmětem plnění je tedy závazek k určité odborné, organizační či právní činnosti, nikoliv závazek k dosažení optimálního výsledku (ač je logické, že u nikoho nelze rozumně předpokládat ochotu k výkonu činnosti, jež je samoúčelná a bezvýsledná, natožpak od někoho takovou činnost požadovat a vymáhat). Tato skutečnost pak představuje základní rozdíl oproti smlouvě o dílo (§ 2586 a násl. ObčZ), která je závazkem právě k dosažení určitého výsledku, typicky k vytvoření věci nebo provedení stavební práce apod.

5. Lze říci, že příkazní smlouva představuje závazek pečlivosti, zatímco smlouva o dílo je závazkem výsledku. Toto rozlišování má přímý dopad na posuzování sekundárních, odpovědnostních závazků. Příkazník neodpovídá za to, že činnost povede ke kýženému výsledku, ale pouze za to, že ji vykoná s odbornou péčí.

6. Příkazník se při výkonu svých závazků z příkazní smlouvy řídí pokyny příkazce, může se od nich odchýlit jen tehdy, je-li to nezbytné v zájmu příkazce a nelze-li vzhledem k okolnostem získat jeho souhlas v předstihu. Dále platí, že příkazník je povinen příkazce informovat o všech okolnostech, které mohou mít vliv na jeho pokyny, a zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl při plnění smlouvy.

7. Smluvní poměr bývá často mylně považován za smlouvu o dílo také proto, že příkazník vystupuje jako odborník poskytující pravidelně fakturované výstupy. Tento omyl má zásadní důsledky právě v oblasti odpovědnosti: zatímco zhotovitel nese odpovědnost za výsledek v objektivizovaném režimu (bez ohledu na zavinění), ledaže prokáže zákonný důvod zproštění dle § 2594 a § 2595 ObčZ, příkazník odpovídá jen za porušení odborné péče.[2]

K otázce odpovědnosti:

8. Ve zkoumaném případě město uplatnilo vůči příkazníkovi požadavek na náhradu škody s odůvodněním, že nesplnil svůj závazek řádně, a tak v důsledku chybného hlášení byla městu uložena sankce správním orgánem (škoda). Příkazník namítl, že k pochybení došlo v důsledku nesprávně předaných údajů z interních evidencí města. Tvrdil tedy, že postupoval s odbornou péčí a průběžně na chybná data upozorňoval.

9. V případě příkazní smlouvy lze náhradu škody uplatnit pouze tehdy, pokud příkazník prokazatelně poruší povinnost jednat s odbornou péčí[3] nebo nesplní pokyny příkazce, přičemž mezi tímto porušením a vznikem škody musí být patrná příčinná souvislost. Jakákoliv eventuální sankce uložená třetím subjektem přirozeně sama o sobě neimplikuje porušení smlouvy. Uložení pokuty orgánem veřejné moci samo o sobě neznamená porušení příkazní smlouvy, neboť správní sankce vypovídá pouze o existenci škodního následku, nikoli o tom, že příkazník porušil povinnost jednat s odbornou péčí či že právě jeho pochybení bylo příčinnou a právně relevantní příčinou vzniku škody. Jinými slovy, odpovědnost příkazníka vznikne jen tehdy, když jsou splněny všechny podmínky: (A) porušil svou právní povinnost, (B) vznikla škoda, (C) škoda vznikla právě v důsledku porušení právní povinnosti. Pokuta uložená příkazci (tedy příkazcova škoda) je nanejvýš aposteriori indikátor B, ale nic neříká o A ani C. Tj. „existuje škoda“ ještě neznamená, že existuje porušení a příčinná souvislost, z B neplyne A ∧ C. 

10. Pokud by smluvní poměr byl posuzován jako smlouva o dílo, odpovědnost by byla zcela odlišná: dílo má vadu, neodpovídá-li smlouvě (srov. § 2615 ObčZ). Objednatel by v takovém případě mohl bez dalšího uplatnit práva z vadného plnění (opravu, slevu, odstoupení). Tento režim by však v případě odborného dozoru či provozního zajištění vedl k absurdním důsledkům – sankce úřadu by se automaticky přenášela na externího odborníka, i když splnil všechny povinnosti svědomitě.

11. Odpovědnost příkazníka je proto založena na principu péče a loajality, nikoli na garanci výsledku. Pokud příkazník prokazatelně upozornil město na nutnost určitých opatření a poskytl podklady včas, nemůže být shledán odpovědným za následky, které vyplývají z opomenutí příkazce nebo z vnějších okolností. Tento přístup odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.[4]

Další postřehy k otázce odpovědnosti:

12. Je třeba ihned upozornit, že právní úprava i přesto v některých situacích onu hranici mezi „činností“ a „výsledkem“ stírá. Lze to demonstrovat právě na příkladu dozoru nad stavební činností, kde zákonná úprava výslovně připouští, aby i osoba jednající na základě příkazní smlouvy nesla – v určitých mezích – spoluodpovědnost za vady díla. Připomeňme, že tuto výjimku zakotvuje ustanovení § 2630 ObčZ, které tak představuje jakousi komplementární úpravu odpovědnosti příkazníka při realizaci stavebních děl:

13. Podle ustanovení § 2630 ObčZ odst. 1, 2 platí, že:

(1) Bylo-li plněno vadně, je vzhledem k tomu, co sám dodal, zavázán se zhotovitelem společně a nerozdílně

a) poddodavatel zhotovitele, ledaže prokáže, že vadu způsobilo jen rozhodnutí zhotovitele nebo toho, kdo nad stavbou vykonával dozor,

b) kdo dodal stavební dokumentaci, ledaže prokáže, že vadu nezpůsobila chyba ve stavební dokumentaci, a

c) kdo prováděl dozor nad stavbou, ledaže prokáže, že vadu stavby nezpůsobilo selhání dozoru.

(2) Zhotovitel se zprostí povinnosti z vady stavby, prokáže-li, že vadu způsobila jen chyba ve stavební dokumentaci dodané osobou, kterou si objednatel zvolil, nebo jen selhání dozoru nad stavbou vykonávaného osobou, kterou si objednatel zvolil.

14. Jak je patrné, citované ustanovení upravuje společnou a nerozdílnou odpovědnost za vady díla u vyjmenovaných osob, jmenovitě u zhotovitele, jeho poddodavatele, dodavateel stavební dokumentace a konečně u osoby provádějící dozor nad stavbou (dále též jako „dozor“). Podtrhněme, že podle ustanovení § 2630 odst. 1 písm. c) platí, že:

„Bylo-li plněno vadně, je vzhledem k tomu, co sám dodal, zavázán se zhotovitelem společně a nerozdílně (…) ten, kdo prováděl dozor nad stavbou, ledaže prokáže, že vadu stavby nezpůsobilo selhání dozoru.“

15. Toto ustanovení evidentně vytváří styčný bod mezi příkazní smlouvou a smlouvou o dílo. Totiž, dozor jakožto příkazník – jak jsme uvedli – obvykle realizuje svůj závazek, resp. vykonává činnost, právě na základě příkazní smlouvy podle ustanovení § 2430 a násl. ObčZ, jejímž cílem není dosažení konkrétního upotřebitelného výsledku (jak je tomu v případě smlouvy o dílo), nýbrž právě vykonání konkrétně specifikované činnosti. Přesto však zákon v ustanovení § 2630 ObčZ přiznává příkazníku solidární odpovědnost za výsledek.

16. Postavení příkazníka ovšem z hlediska odpovědnostních následků zůstává ve srovnání s postavením zhotovitele výrazně komfortnější. Příkazník totiž odpovídá jen v té míře, v níž jeho selhání přispělo ke vzniku vady díla, kdežto zhotovitel odpovídá za výsledek v celém rozsahu, tzn. i za vady, jejichž příčinu nemusel mít zcela ve své moci, ledaže se prokáže zákonný důvod liberace podle § 2594 a § 2595 ObčZ.

16. V literatuře se zmíněný "odpovědnostní průsečík" někdy vykládá jako výjimečné objektivizování odpovědnosti příkazníka. Jak uvádí např. Hulmák[5], smyslem § 2630 ObčZ je poskytnout objednateli ochranu v případech, kdy je obtížné přesně určit, zda vadu způsobil zhotovitel, projektant či dozor. Objednatel tak může požadovat náhradu po kterémkoliv z nich, zatímco jejich vzájemné vypořádání probíhá následně podle zásady regresní odpovědnosti.

17. Klíčovým obratem je pak „selhání dozoru“, které představuje porušení povinností dozoru v rozsahu, jenž měl přímý vliv na vznik vady. Typicky půjde o situace, kdy dozor schválil vadné konstrukční řešení, neupozornil na zjevnou chybu zhotovitele, nebo převzal část díla, ačkoliv byla zjevně nevyhovující. Prokáže-li dozor, že vada vznikla nezávisle na jeho činnosti, např. výlučně vadným postupem zhotovitele, zprostí se solidární odpovědnosti.

18. Zhotovitel se naopak může odpovědnosti z vad zprostit, prokáže-li, že vadu způsobila jen chyba ve stavební dokumentaci nebo selhání dozoru, které objednatel sám zvolil (§ 2630 odst. 2 ObčZ). V praxi to znamená, že v případech, kdy objednatel (např. město) určí konkrétní dozor nebo projektanta, nese riziko výběru těchto osob. Přesto to nemění povahu jejich smluv, tedy smluvní poměr mezi objednatelem a dozorem zůstává příkazním, avšak vnější odpovědnost dozoru se objektivizuje.

19. Z hlediska systematického výkladu lze konstatovat, že ustanovení § 2430 a násl. ObčZ upravuje vnitřní odpovědnost mezi příkazcem a příkazníkem, zatímco § 2630 ObčZ zakládá vnější, zákonem konstituovanou solidární odpovědnost vůči objednateli stavby. Oba režimy spolu koexistují a navzájem se doplňují. V praxi je proto vhodné, aby smlouvy o dozoru výslovně upravovaly rozsah povinností a odpovědnostní limity, jinak se dozor může ocitnout v pozici, kdy bude postaven na roveň zhotoviteli – ačkoliv jeho činnost má pochopitelně jinou povahu.

20. Lze shrnout, že zatímco u smlouvy o dílo je klíčové, co se má udělat, u příkazní smlouvy je podstatné, jakým způsobem se má činnost vykonávat. Příkazce proto musí jasně definovat pokyny a zajistit vnitřní součinnost, příkazník naopak musí vést řádnou dokumentaci o tom, jak činnost vykonává.

21. Veřejné subjekty by měly v obdobných případech vždy zvažovat, zda požadují výsledek (např. projektovou dokumentaci, stavbu, protokol atp.), nebo činnost (např. vedení agendy, provozní dohled, komunikaci s úřady apod.). Podle ustanovení § 2430 ObčZ se příkazník zavazuje obstarat záležitost příkazce, nikoli dospět k určitému výsledku. Příkazníkův závazek je tedy závazkem diligentním, nikoli resultativním. Jinými slovy, příkazník má obstarávat záležitosti řádně, správně, odborně, svědomitě, avšak není garantem výsledku sledovaného (zamýšleného) příkazcem, neboť takový výsledek může jednoduše záviset na okolnostech, jež se nacházejí mimo kontrolu příkazníka (např. na součinnosti příkazce, rozhodování správních úřadů, na kvalitě dodaných podkladů atp.).[6]

 

Závěr:

Správná právní kvalifikace smluvního typu není jen teoretickou otázkou, nýbrž se bezprostředně vztahuje k rozsahu odpovědnosti, povinností i ekonomických rizik smluvních účastníků. Příkazní smlouva – zejména v oblasti technického nebo provozního dozoru – představuje závazek k odborné činnosti, nikoli ke konkrétnímu výsledku.

Na rozdíl od zhotovitele se příkazník nezaručuje za výsledek díla, ale za pečlivý, loajální a odborně způsobilý výkon svěřené činnosti. Přesto však právní úprava v ustanovení § 2630 ObčZ dokládá, že hranice mezi oběma typy závazků může být poměrně nejasná, a to zejména tam, kde výkon dozoru bezprostředně ovlivňuje kvalitu výsledného díla.

Pro praxi to podle našeho názoru znamená dvojí poučení:
– objednatelé (zejména veřejné subjekty) by měli při uzavírání smluv pečlivě zvažovat, zda požadují výsledek nebo pouze činnost, a tomu přizpůsobit typ smlouvy,
– příkazníci by měli věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby rozsah svých povinností a hranice odpovědnosti vymezili jednoznačně, ideálně přímo ve smlouvě.

V opačném případě se i běžná odborná spolupráce může snadno proměnit v nákladný spor o odpovědnost za výsledek, který nebyl předmětem závazku. 

 

Georgi Margaritov
konstrukční právník a konzultant