21.01.2026

Agenturní zaměstnávání představuje v českém pracovním právu zvláštní a přísně regulovanou formu výkonu závislé práce, jejíž legitimita je podmíněna dodržením celé řady zákonných limitů. Ve stavebnictví, charakterizovaném dlouhodobými zakázkami, intenzivním řízením práce a zvýšenými bezpečnostními riziky, se však tento institut dostává do výrazného napětí se svým vlastním účelem. Článek na pozadí typové kazuistiky nabízí zamyšlení nad právní konstrukcí agenturního zaměstnávání stavebních dělníků, identifikuje jeho klíčové aplikační problémy a vysvětluje, proč je agenturní práce tzv. prekérní formou zaměstnání.

Skutkový případ:

1. Stavební společnost působící jako generální dodavatel rozsáhlé stavební zakázky realizované v několikaletém časovém horizontu řešila potřebu zajištění dostatečného počtu pracovníků pro provádění pomocných a manuálních stavebních prací. Za tímto účelem uzavřela smlouvu s agenturou práce disponující povolením ke zprostředkování zaměstnání podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZamZ“).

2. Agentura práce na základě této smlouvy přijala do pracovního poměru, případně na základě dohod o pracovní činnosti, skupinu stavebních dělníků, převážně státních příslušníků třetích zemí. Tito zaměstnanci byli následně dočasně přidělováni k výkonu práce na staveništi uživatele. Dočasné přidělení bylo formálně sjednáváno na časově omezená období v délce několika měsíců, přičemž jednotlivá přidělení na sebe plynule navazovala. V důsledku opakovaného prodlužování vykonávali někteří agenturní zaměstnanci práce na téže stavbě nepřetržitě po dobu přesahující jeden rok

3. Agenturní zaměstnanci vykonávali činnosti odpovídající běžným pracovním úkolům kmenových zaměstnanců uživatele a byli začleňováni do smíšených pracovních kolektivů. Práce probíhala v běžném pracovním režimu uživatele, na stejných pracovištích a za použití jeho pracovních prostředků. Z hlediska vnějších znaků nebylo mezi agenturními a kmenovými zaměstnanci patrné žádné podstatné rozlišení.

4. Každodenní pracovní úkoly agenturním zaměstnancům zadávali stavbyvedoucí a mistři uživatele, kteří současně organizovali pracovní postupy, kontrolovali pracovní výkon a dohlíželi na dodržování pracovní doby i technologických postupů. Agentura práce se na řízení a organizaci práce fakticky nepodílela; její činnost spočívala především v personální, mzdové a administrativní agendě související s pracovněprávním vztahem agenturních zaměstnanců.

5. Ochranné pracovní prostředky, školení v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci i dohled nad dodržováním bezpečnostních pravidel zajišťoval uživatel v rámci své běžné provozní činnosti na staveništi. V průběhu realizace stavební zakázky došlo k pracovnímu úrazu agenturního zaměstnance, který byl bezprostředně spojen s organizací práce a pracovním postupem na staveništi. Tato událost se následně stala podnětem ke kontrole ze strany orgánů inspekce práce zaměřené na způsob využívání agenturních zaměstnanců na dané stavbě.

6. Popsaný skutkový stav nevykazuje na první pohled znaky zjevného porušení zákona, avšak soustřeďuje v sobě všechny klíčové rysy, které činí agenturní zaměstnávání ve stavebnictví problematickým. Právě na jeho základě lze demonstrovat napětí mezi juristickou konstrukcí agenturní práce a jejím faktickým výkonem v provozních podmínkách stavební výroby.

Agenturní zaměstnávání jako forma zprostředkování zaměstnání:

7. Agenturní zaměstnávání je jednou z forem zprostředkování zaměstnání ve smyslu § 14 ZamZ. Zatímco § 14 odst. 1 písm. a) a c) ZamZ upravují vyhledávání zaměstnání a poradenskou činnost, agenturní zaměstnávání je výslovně spojeno s § 14 odst. 1 písm. b) ZamZ, tedy se zaměstnáváním fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele.

8. Zprostředkování zaměstnání je součástí politiky zaměstnanosti a navazuje na právo na zaměstnání podle § 10 ZamZ. Agenturní zaměstnávání zde plní funkci flexibilního nástroje, jehož cílem je vyrovnávání nabídky a poptávky na trhu práce. Právě tato flexibilita však zakládá zvýšené riziko oslabení ochrany zaměstnanců, což je důvodem, proč je agenturní zaměstnávání vyhrazeno pouze regulovaným subjektům – agenturám práce disponujícím povolením a podléhajícím veřejnoprávnímu dohledu.

Podstata agenturního zaměstnávání:

9. Z hlediska své funkce je agenturní zaměstnávání založeno na tom, že výkon závislé práce ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPr“) je organizačně oddělen od pracovněprávního vztahu. Zaměstnanec (dále též „agenturní zaměstnanec“) vstupuje na základě pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti (dále též jako „DPČ“) – srov. ustanovení § 307a ZPr – do smluvního poměru s agenturou práce, která vůči němu vystupuje jako zaměstnavatel de iure a nese odpovědnost za vznik a trvání pracovněprávního poměru (resp. DPČ). Současně však agentura práce na základě jiného smluvního poměru uzavřeného s uživatelem, konkrétně na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance podle § 308 ZPr, umožňuje, aby agenturní zaměstnanec vykonával práci pro uživatele, v souladu s jeho pokyny a v jeho provozních podmínkách. K tomu je agenturní zaměstnanec vybaven třetím nutným smluvním podkladem – písemným pokynem agentury práce přidělující zaměstnance uživateli ve smyslu ustanovení § 309 ZPr.

10. S odkazem na posledně uvedené je třeba upozornit, že mezi agenturním zaměstnancem a uživatelem nevzniká pracovní poměr, přestože zaměstnanec vykonává práci osobně, podle pokynů uživatele a v rámci jeho organizační struktury. Uživatel je tak zaměstnavatelem de facto. Agenturní zaměstnávání se proto vyznačuje souběhem smluvního poměru mezi agenturou a zaměstnancem a faktickým výkonem práce pro uživatele, který z práce zaměstnance přímo profituje. Proto jej lze označit synonymně jako ekonomického zaměstnavatele.

11. Agenturní zaměstnávání je typickým příkladem trojstranného pracovněprávního uspořádání. Dochází při něm k oddělení tří základních prvků pracovního poměru: (i) ekonomického užitku z práce, (ii) faktického řízení práce a (iii) formální pracovněprávní odpovědnosti. Toto oddělení ovšem poněkud narušuje tradiční koncepci pracovního práva založenou na osobním a organizačním sepětí zaměstnance s jedním zaměstnavatelem a vytváří jistou strukturální nerovnováhu.

12. Z tohoto důvodu zákoník práce doplňuje základní konstrukci agenturního zaměstnávání o další ochranné mechanismy, soustředěné zejména v § 309 ZPr. Zásada rovného zacházení, úprava odpovědnosti a rozdělení povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci představují korektivy, jejichž cílem je zmírnit důsledky rozštěpení zaměstnavatelské funkce a zabránit tomu, aby agenturní zaměstnávání vedlo k systematickému oslabení postavení zaměstnance.

Dočasné přidělení jako konstitutivní znak:

13. Dočasnost přidělení je jedním ze základních definičních znaků agenturního zaměstnávání. Zákoník práce nestanoví pevný časový limit, avšak z účelu institutu vyplývá, že agenturní zaměstnávání nesmí nahrazovat stabilní pracovní vztahy uživatele. Doktrína proto zdůrazňuje funkční pojetí dočasnosti, které zohledňuje opakovanost přidělení, jeho kontinuitu a význam pro činnost uživatele.

14. Tento přístup odpovídá i judikatuře Soudního dvora Evropské unie ke směrnici 2008/104/ES, podle níž opakované a dlouhodobé přidělování téhož zaměstnance k témuž uživateli může odporovat ochrannému účelu agenturní práce. V kazuistice se dočasné přidělení fakticky proměnilo v trvalé nasazení, což zpochybňuje zachování zákonného rámce.

15. Současně je nutné důsledně odlišovat agenturní dočasné přidělení od dočasného přidělení podle § 43a ZPr. Zatímco agenturní zaměstnávání je samostatnou formou zprostředkování zaměstnání, neagenturní dočasné přidělení je akcesorickým institutem, sloužícím k překlenutí dočasných provozních potíží zaměstnavatele. Záměna těchto institutů představuje obcházení zákona.

Závislá práce, faktické řízení a zastřené agenturní zaměstnávání:

16. Agenturní zaměstnávání je výslovně považováno za závislou práci (srov. ustanovení § 307a ZPr ve spojení s ustanovením § 2 ZPr), přestože fakticky dochází k oddělení zaměstnavatelské a řídicí funkce. Dochází zde k napětí mezi formálním a materiálním pojetím pracovněprávního poměru. Rozhodující je, kdo práci fakticky řídí, organizuje a nese odpovědnost za pracovní proces. Pokud agentura fakticky plní pouze administrativní funkci a veškeré znaky závislé práce se vážou k uživateli, vzniká riziko zastřeného agenturního zaměstnávání. Ve stavebnictví je tento problém umocněn povahou práce na staveništi, kde je přímé řízení práce uživatelem prakticky nevyhnutelné.

17. Zastřené agenturní zaměstnávání představuje specifickou aplikační patologii agenturní práce, při níž je sice formálně zachována smluvní konstrukce agenturního zaměstnávání, avšak faktický výkon práce této konstrukci neodpovídá: Na rovině právních vztahů vystupuje agentura práce jako zaměstnavatel a uživatel jako subjekt, jemuž je zaměstnanec dočasně přidělen, avšak v reálném pracovním procesu agenturní zaměstnanec vykonává práci způsobem, který je fakticky srovnatelný s výkonem práce kmenového zaměstnance uživatele. Zastření tedy nespočívá v absenci formálních právních titulů, nýbrž v rozporu mezi jejich deklarovaným obsahem a skutečným fungováním agenturního zaměstnávání.

18. Legální definici tzv. zastřeného zprostředkování zaměstnávání nalézáme v ustanovení § 5 písm. g) ZamZ: Zastřeným zprostředkováním zaměstnání je činnost právnické osoby nebo fyzické osoby, spočívající v pronájmu pracovní síly jiné právnické osobě nebo fyzické osobě, aniž by byly dodrženy podmínky pro zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) (téhož zákona).

20. Podstatou zastřeného agenturního zaměstnávání je tedy redukce role agentury práce na čistě administrativního prostředníka, zatímco veškeré podstatné znaky závislé práce se vážou k uživateli. Uživatel agenturnímu zaměstnanci přiděluje práci, určuje pracovní postupy, organizuje pracovní proces, kontroluje výkon práce a začleňuje zaměstnance do své organizační struktury. Agenturní zaměstnanec je přitom dlouhodobě (!) nasazován na stejném pracovišti, vykonává totožné činnosti jako kmenoví zaměstnanci uživatele a je fakticky integrován do jeho provozu. Agenturní zaměstnávání tak přestává plnit funkci dočasného a výjimečného řešení a stává se náhradou běžného pracovního poměru.

21. Právní problematičnost zastřeného agenturního zaměstnávání nespočívá primárně v porušení jednotlivých formálních povinností, ale v obcházení ochranného účelu pracovního práva. Agenturní zaměstnávání je zákonodárcem tolerováno jako výjimka ze standardního modelu zaměstnávání, a to pouze za předpokladu, že jsou zachovány jeho konstitutivní znaky, zejména dočasnost přidělení a reálné rozdělení zaměstnavatelských funkcí mezi agenturu práce a uživatele. Jakmile je tento model využíván k dlouhodobému zajišťování pracovní síly pro trvalé provozní potřeby uživatele, dochází k faktickému popření smyslu právní úpravy vykazující znaky zneužití práva.

22. Zastřené agenturní zaměstnávání má zároveň zásadní negativní dopady na postavení zaměstnance. Rozštěpení pracovněprávního vztahu mezi formálního zaměstnavatele a faktického organizátora práce vede k rozostření odpovědnosti a ke ztížení uplatňování práv zaměstnance. Zaměstnanec se nachází v postavení dvojí podřízenosti, kdy je právně vázán na agenturu práce, avšak každodenní pracovní realitu určuje uživatel, aniž by mezi nimi existoval přímý pracovněprávní poměr. Jak jsme již uvedli, tento stav toliko stvrzuje nejistotu zaměstnance a oslabuje ochranné mechanismy pracovního práva.

23. Ve stavebnictví se riziko zastřeného agenturního zaměstnávání projevuje intenzivněji. Povaha práce na staveništi totiž vyžaduje bezprostřední a operativní řízení pracovního procesu, které je objektivně vykonáváno uživatelem. Dlouhodobý charakter stavebních zakázek a kontinuální potřeba pracovní síly pak vede k tomu, že dočasné přidělení agenturních zaměstnanců se fakticky mění v trvalé nasazení. V těchto podmínkách je hranice mezi agenturním zaměstnáváním a jeho zastřenou formou velmi tenká a její překročení má významné právní důsledky.

BOZP a odpovědnost na staveništi:

24. Oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) patří v agenturním zaměstnávání k nejproblematičtějším aplikačním okruhům, a to především z důvodu absence systematického zákonného řešení rozdělení práv a povinností mezi agenturu práce a uživatele. Zákoník práce zde nevychází z ucelené koncepce agenturního zaměstnávání, nýbrž z obecného modelu „běžného“ zaměstnavatele, od něhož se v případě agenturní práce odchyluje pouze v nezbytném rozsahu. Otázka, v jakém rozsahu vstupuje uživatel do práv a povinností zaměstnavatele a zda jsou některé povinnosti agentury práce po dobu dočasného přidělení suspendovány, tak zůstává zákonem výslovně nevyřešena.

25. V oblasti BOZP zákoník práce stanoví pouze dílčí pravidlo obsažené v § 309 odst. 1 ZPr, podle něhož po dobu dočasného přidělení zaměstnance agentury práce k výkonu práce u uživatele ukládá zaměstnanci pracovní úkoly, organizuje, řídí a kontroluje jeho práci a současně vytváří příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci uživatel. Toto ustanovení však nelze vykládat jako komplexní přenesení veškerých povinností v oblasti BOZP na uživatele, nýbrž pouze jako vymezení jeho odpovědnosti v rozsahu, v němž fakticky organizuje a řídí pracovní proces.

26. Zákoník práce totiž současně neobsahuje žádnou úpravu, která by po dobu dočasného přidělení výslovně suspendovala povinnosti agentury práce jako zaměstnavatele de iure. Naopak lze dovodit, že agentura práce zůstává nositelem těch povinností v oblasti BOZP, které jsou neoddělitelně spjaty s jejím postavením zaměstnavatele, popřípadě těch, jejichž plnění nemůže být fakticky zajištěno uživatelem. Tato neúplnost právní úpravy vede v aplikační praxi i v právní teorii k rozdílným přístupům, které jsou postupně dotvářeny judikaturou.[1]

27. Zvláštní význam zde má smluvní rovina vztahu mezi agenturou práce a uživatelem. Vzhledem k tomu, že zákoník práce ponechává otázku vzájemných práv a povinností v oblasti BOZP do značné míry neřešenou, nabývá zásadního významu obsah smluvního ujednání mezi agenturou práce a uživatelem. Agentura práce by měla ve vlastním zájmu reflektovat rizika spojená s výkonem práce u uživatele a smluvně upravit konkrétní rozdělení povinností, neboť zůstává subjektem odpovědným za své zaměstnance i po dobu jejich dočasného přidělení.

28. Současně platí, že zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci agenturních zaměstnanců je v praxi do značné míry fakticky závislé na přístupu uživatele, který disponuje rozhodujícím vlivem na pracovní prostředí a organizaci práce. To však nemění nic na tom, že agentura práce by měla ověřovat, zda pracovní podmínky u uživatele splňují požadavky BOZP, a měla by mít možnost tento stav kontrolovat. Odpovědnost v oblasti BOZP tak nelze redukovat pouze na subjekt, který práci fakticky řídí, ale je nutno ji posuzovat ve světle rozdělení rolí mezi zaměstnavatele de iure a zaměstnavatele de facto.

29. V uvedené kazuistice byl pracovní úraz agenturního zaměstnance bezprostředně spojen s organizací práce na staveništi uživatelem, což odpovídá faktickému rozložení vlivu na vznik pracovních rizik. Tento skutkový stav ilustruje, že oblast BOZP představuje v agenturním zaměstnávání nejen aplikačně problematickou oblast, ale zároveň klíčový indikátor skutečného fungování agenturního vztahu, v němž se nejzřetelněji projevuje rozdíl mezi formální právní konstrukcí a realitou výkonu práce.

Prekérnost agenturního zaměstnávání:

30. Agenturní zaměstnávání je v odborné literatuře dlouhodobě spojováno s pojmem prekérního zaměstnání. Prekérnost zde neznamená automaticky porušení zákona, nýbrž stav, v němž je zaměstnanec vystaven zvýšené míře nejistoty a oslabené ochraně, vyplývající přímo z podstaty agenturního smluvního poměru.

31. Základním zdrojem prekérnosti (neboli nejistoty) agenturního zaměstnávání je oddělení formálního zaměstnavatele od subjektu, u něhož je práce fakticky vykonávána. Zaměstnanec se nachází v situaci, kdy jeho pracovněprávní vztah je navázán na agenturu práce, zatímco jeho každodenní pracovní realitu určuje uživatel. Toto rozkročení vede k oslabení osobní vazby zaměstnance k zaměstnavateli, která je tradičně považována za jeden ze stabilizačních prvků pracovního poměru.

32. Dalším významným prvkem prekérnosti je dočasnost přidělení, jež je konstitutivním znakem agenturního zaměstnávání. Přestože dočasnost sama o sobě není nezákonná, vytváří pro zaměstnance značnou nejistotu ohledně trvání výkonu práce u uživatele. Zaměstnanec je vystaven riziku náhlého ukončení přidělení, aniž by měl reálný vliv na rozhodnutí uživatele o dalším využití jeho práce. Ve stavebnictví se tento efekt dále zesiluje projektovým charakterem zakázek a kolísáním potřeby pracovní síly.

33. Prekérnost agenturního zaměstnávání se projevuje rovněž v oblasti sociální a profesní integrace zaměstnance. Agenturní zaměstnanci jsou zpravidla vyloučeni z dlouhodobých kariérních perspektiv u uživatele, podílejí se na pracovních kolektivech pouze dočasně a často se nacházejí na okraji organizační struktury. To má dopad nejen na jejich profesní stabilitu, ale i na jejich reálnou možnost uplatňovat svá práva, včetně práv v oblasti BOZP.

34. Ve stavebnictví je prekérní povaha agenturní práce dále umocněna zvýšenými bezpečnostními riziky a fyzickou náročností práce. Agenturní zaměstnanci jsou často nasazováni na pomocné či rizikové činnosti, přičemž jejich vyjednávací pozice vůči uživateli i agentuře je zpravidla slabší. Závislost na agentuře jako formálním zaměstnavateli a současně na uživateli jako faktickém organizátorovi práce vytváří stav dvojí podřízenosti, který je typický pro prekérní zaměstnání.

35. Z doktrinálního hlediska je tak agenturní zaměstnávání sice považováno za legální, avšak strukturálně nestabilní formu výkonu závislé práce, jejíž ochranné mechanismy musí být vykládány restriktivně ve prospěch zaměstnance. Jakmile dojde k oslabení těchto mechanismů – například ztrátou dočasnosti přidělení, rozostřením odpovědnosti nebo formálním přenesením rizik – přestává agenturní zaměstnávání plnit svou legitimní funkci a začíná se přibližovat zakázaným formám zprostředkování práce.

Zaměstnávání cizinců prostřednictvím agentur práce:

36. Zaměstnávání cizinců v režimu agenturního zaměstnávání představuje v českém právním řádu oblast, která byla dlouhodobě spojena se zvýšenou mírou regulace a omezení. Důvodem této restriktivní úpravy byla snaha zákonodárce chránit tuzemský trh práce a současně reagovat na zvýšená rizika zneužívání agenturního zaměstnávání ve vztahu k cizincům, kteří se nacházejí ve zranitelnějším postavení z hlediska pobytového i pracovního statusu.

37. Ještě v nedávné minulosti bylo zaměstnávání cizinců prostřednictvím agentur práce v podstatě vyloučeno, a to prostřednictvím celé řady omezení, která agenturám práce znemožňovala dočasně přidělovat cizince k výkonu práce u uživatele. K částečnému uvolnění této koncepce došlo až v reakci na akutní nedostatek pracovní síly na tuzemském trhu práce, zejména v některých odvětvích průmyslu a stavebnictví. Přesto však právní úprava zachovala významná omezení, jejichž cílem je zabránit plošnému a nekontrolovanému využívání agenturní práce cizinců.

38. Významnou roli v tomto ohledu sehrává nařízení vlády č. 64/2009 Sb., o stanovení druhu prací, které agentura práce nemůže formou dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele zprostředkovat, vydané na základě zmocnění obsaženého v § 64 ZamZ. Toto nařízení vymezuje jednak druhy prací, u nichž je agenturní zaměstnávání cizinců vyloučeno z důvodu jejich povahy (např. práce v podzemních hlubinných dolech), jednak práce, jejichž výkon vyžaduje vyšší stupeň kvalifikace, než jaký je u cizinců zpravidla předpokládán. Smyslem této úpravy je omezit koncentraci agenturní práce cizinců na nejrizikovější a nejméně kvalifikované činnosti.

39. Zároveň je nutno poukázat na skutečnost, že i přes zachování těchto omezení dochází v posledních letech k výraznému nárůstu počtu cizinců zaměstnaných prostřednictvím agentur práce. Z dostupných údajů vyplývá, že zatímco celkový počet dočasně přidělených zaměstnanců v České republice spíše stagnuje či klesá, podíl cizinců mezi agenturními zaměstnanci dlouhodobě roste. Tento trend naznačuje, že agenturní zaměstnávání se v praxi stává jedním z hlavních nástrojů zapojování pracovníků ze třetích zemí do výkonu práce u uživatelů.

40. Tento vývoj má ovšem významné právní důsledky. Závislost cizinců na agentuře práce z hlediska pracovního i pobytového oprávnění zesiluje jejich zranitelnost a oslabuje jejich vyjednávací pozici. Agenturní zaměstnávání se tak u této skupiny zaměstnanců často kumuluje s dalšími faktory prekérnosti, zejména s dočasností výkonu práce, omezenou možností profesní integrace a obtížnější vymahatelností pracovněprávních nároků. Ve stavebnictví se tyto aspekty dále prohlubují v důsledku fyzické náročnosti práce, zvýšených bezpečnostních rizik a projektového charakteru zakázek. Z hlediska aplikační praxe je proto zaměstnávání cizinců prostřednictvím agentur práce vnímáno jako oblast se zvýšeným rizikem porušování pracovněprávních a veřejnoprávních předpisů, což se odráží i ve zvýšené pozornosti kontrolních orgánů. Právní úprava zde sleduje nejen ochranu trhu práce, ale i ochranu samotných zaměstnanců před zneužíváním agenturního modelu k obcházení pracovněprávních standardů.

Závěr:

Agenturní zaměstnávání stavebních dělníků představuje institut, jehož přípustnost je podmíněna důsledným zachováním jeho zákonných znaků a ochranného účelu pracovního práva. Kazuistika ze stavební praxe ukazuje, že právě v tomto odvětví dochází k častému oslabování těchto limitů, zejména prostřednictvím dlouhodobých přidělení, intenzivního faktického řízení práce uživatelem a rozostření odpovědnosti v oblasti BOZP.

Zvláštní pozornost si zasluhuje prekérní povaha agenturní práce, která se ve stavebnictví kumuluje se zvýšenými bezpečnostními riziky a se slabší vyjednávací pozicí zaměstnanců, často cizinců. Způsob, jakým právní řád a aplikační praxe chrání osoby nacházející se v tomto zranitelném postavení, není pouze otázkou technické právní regulace, ale je též měřítkem společenské vyspělosti a respektu k lidské důstojnosti. Péče o člověka nacházejícího se na okraji pracovního trhu tak není jen otázkou právní regulace, ale – alespoň podle názoru autora tohoto článku – představuje též morální závazek vyplývající z evangelijního hodnotového ukotvení euroatlantické civilizace.  

Georgi Margaritov,

konstrukční právník a konzultant