30.06.2025

Poslanecká sněmovna dne 27.06.2025 schválila ve třetím čtení návrh zcela nového zákona o správě informací o stavbě a vystavěném prostředí, který nyní postupuje k projednání v Senátu. Tento legislativní akt představuje klíčový milník v oblasti digitalizace veřejné výstavby: zavádí povinné využívání metody Building Information Modelling (dále jen „BIM“) pro vybrané subjekty veřejného sektoru a nastavuje jednotné standardy pro digitální modelování staveb i územních celků. Nejde přitom pouze o jakýsi technicko-inženýrský nástroj, ale jedná se o projev širší změny v chápání informací jako nedílné součásti infrastruktury moderního státu. Zamýšlená právní úprava reflektuje trend, že kvalitní a interoperabilní data mají v oblasti veřejné správy obdobný význam jako fyzická aktiva. Data o strategické infrastruktuře představují veřejný statek, jehož správa vyžaduje odpovědnou institucionální péči.

Předmět a struktura nové právní úpravy

1. Vládní návrh zákona o správě informací o stavbě a vystavěném prostředí (dále jako „ZSIS“, popř. "nová právní úprava"), který byl dne 27.06.2025 projednán a schválen Poslaneckou sněmovnou (tisk č. 851/0), představuje návrh speciálního právního předpisu v oblasti digitalizace veřejné správy a správy veřejného majetku. Jeho hlavním účelem je právně upravit povinnosti související s pořizováním, vedením a využíváním informací o stavebních objektech a o území, které jsou ve správě orgánů veřejné moci nebo jiných vybraných veřejných subjektů. Normativní jádro návrhu ZSIS tvoří dvojice klíčových pojmů: informační model stavby (dále jen „IMS“)[1], který se vztahuje k jednotlivým stavebním objektům, a informační model vystavěného prostředí (dále jen „IMVP“)[2], jenž zahrnuje prostorově integrovaná data o vystavěném území jako celku:

2. IMS představuje elektronický, datově standardizovaný model, který obsahuje strukturované informace o fyzických i funkčních vlastnostech konkrétní stavby, a to napříč celým jejím životním cyklem, tzn. od návrhu přes realizaci až po provoz a případnou likvidaci.[3] Model neslouží pouze jako vizuální 3D zobrazení, ale jako soubor propojených datových vrstev – zahrnuje technické parametry konstrukcí, materiály, náklady, harmonogramy i právní atributy (např. stavební povolení). Povinné osoby, které pořizují a udržují IMS, jsou definovány v § 3 ZSIS. Jedná se o: 

- Česká republika (prostřednictvím příslušné organizační složky státu),

- státní příspěvková organizace, podnik nebo organizace,

- kraj (pokud stavba není svěřena jiné osobě),

- příspěvková organizace zřízená krajem,

- jiná právnická osoba dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), s výjimkou právnické osoby ovládané obcí anebo právnické osoby zadávající sektorové zakázky dle § 151 ZZVZ.

Konkrétní stavební objekty, na které se tato povinnost vztahuje, jsou uvedeny v § 4 ZSIS (srov. bod 13.). Obsah IMS je dále podrobně specifikován v § 6 ZSIS a musí být veden ve společném datovém prostředí (dále jen „CDE“) podle § 9 ZSIS. CDE musí umožňovat správu verzí a transakční historii a být kompatibilní s rozhraním pro programování aplikací.[4]

3. IMVP naproti tomu překračuje rámec jednotlivé stavby. Jde o komplexní datovou strukturu, která propojuje informace o jednotlivých stavbách, infrastruktuře, krajině, veřejném prostoru i správních hranicích. Výsledkem je tzv. digitální otisk vystavěného území – datově propojený a prostorově integrovaný obraz reálného prostředí, s využitím pro územní plánování, krizové řízení, dopravní analýzy nebo rozvoj chytrých měst (smart cities).[5] IMVP tak vytváří jednotný rámec pro správu územních informací na úrovni státu, krajů i obcí. Základní model vystavěného prostředí vytváří a spravuje zeměměřický úřad[6], zatímco doplňky modelu mohou pořizovat obce, kraje a další specifikované subjekty veřejné správy[7].

4. Návrh ZSIS definuje příslušné povinné osoby[8], okruh staveb podléhajících pořizovací povinnosti[9], formáty a pravidla zpracování modelů[10], jakož i kontrolní mechanismy[11] a sankce[12]. Podstatné je, že návrh ZSIS zavádí také prováděcí předpisy, které budou rozhodující pro operativní aplikaci.[13] S ohledem na otevřenost návrhu zákona vůči podzákonné regulaci prostřednictvím vyhlášek bude klíčové, jak rychle a kvalitně budou tyto prováděcí předpisy připraveny a vydány.

Kontext a důvody přijetí nové právní úpravy

5. Přijetí ZSIS je odůvodněno úsilím zákonodárce jednak posílit efektivitu, transparentnost a právní jistotu při výkonu správy veřejného majetku, jednak vytvořit právní rámec pro zajištění interoperabilního prostředí informačních systémů napříč subjekty veřejné správy.[14] Tento záměr je plně v souladu s principy dobré správy (good governance) a s povinností veřejných korporací nakládat s veřejným majetkem s odbornou péčí, hospodárně a v souladu s účelem jeho svěření, jak lze ostatně dovodit i z ustálené praxe kontrolních orgánů (zejm. Nejvyšší kontrolní úřad) a administrativněprávní doktríny.[15]

6. ZSIS současně reflektuje požadavek, aby stát a jím zřízené subjekty vystupovaly v postavení veřejnoprávních korporací jako digitálně kompetentní správci svého majetku, a to v souladu s principy dlouhodobé udržitelnosti, standardizace dat a informační transparentnosti. Uvedené cíle jsou systematicky konformní s národními strategickými dokumenty, zejména s programem Digitální Česko a s politikami rozvoje eGovernmentu.

7. Dlužno dodat, že metoda BIM dosud není v českém právním řádu výslovně upravena žádným obecně závazným právním předpisem. Tak např. ZZVZ neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně odkazovalo na metodu BIM, její využití, požadavky na formáty dat nebo digitální modelování staveb. ZZVZ pouze v obecných ustanoveních připouští, že nabídky a související dokumenty mohou být zpracovány a podávány v elektronické podobě[16], přičemž technické specifikace mohou vycházet z norem nebo technických požadavků definovaných zadavatelem.[17] Tyto rámcově formulované části ale neposkytují žádnou právní oporu pro systematické zavádění BIM – či přesněji, umožňují sice použití elektronických prostředků, avšak nikoli modelování informací o stavbě jako standardizovaného právně závazného procesu.

8. V praxi tak dochází k využívání BIM výlučně na základě rozhodnutí jednotlivých zadavatelů, a to formou zvláštní specifikace smluvních podmínek a technických požadavků v zadávací dokumentaci. Ač se jedná o dobře míněnou iniciativu, výsledkem je nekoordinovaný a roztříštěný přístup: různé formáty, různá úroveň požadovaných dat, absence centrálního standardu a obtížná interoperabilita mezi subjekty zapojenými do přípravy, výstavby a správy staveb.

9. ZSIS má ambici tuto situaci změnit tím, že poprvé v českém právním řádu uloží povinnost pořizovat a spravovat informace o stavbě ve formě datově standardizovaného modelu. Takto má být konečně vytvořen jednotný právní rámec pro využívání BIM ve veřejné výstavbě.

10. Stručně zmiňme, že ZSIS je plně v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2014/24/EU o zadávání veřejných zakázek (dále jen „Směrnice“), která v článcích 52 a 53 vytváří právní rámec pro využívání specifických elektronických nástrojů – včetně nástrojů pro BIM. Směrnice tím výslovně podporuje možnost členských států vyžadovat digitální metody nejen ve fázi projektování, ale i během realizace a následné správy staveb. ZSIS na tuto evropskou legislativu navazuje a prakticky rozvíjí její záměr modernizovat veřejné investice prostřednictvím datově řízeného přístupu.

11. I když se jedná o volitelný prvek a nikoli přímo transponovanou povinnost, princip „elektronizace a interoperabilní správy informací“ je v jádru Směrnice přítomen a český zákon jej reflektuje formou povinného informačního modelu pro určité typy veřejných staveb. Lze tedy říci, že právní rámec EU poskytl klíčové inspirační východisko pro koncepci BIM jako standardu veřejného zadávání, přičemž ZSIS tuto možnost využívá s důrazem na národní standardizaci a právní vymahatelnost.

12. Z širšího pohledu tak Česká republika naplňuje trend, který je v EU stále častější. Tak například Německo, Francie, Rakousko nebo Itálie již BIM zavedly alespoň pro vybrané segmenty veřejných zakázek a strategických investic. ZSIS usiluje o harmonizaci nejen s evropskou legislativou, ale i s praktickými politikami jiných členských států.

Obsahové pilíře nové právní úpravy: Informační model stavby

13. ZSIS stanovuje povinnost pořídit a udržovat IMS pro subjekty veřejného sektoru, konkrétně pro organizační složky státu, příspěvkové organizace, státní podniky a vybrané právnické osoby hospodařící s veřejným majetkem.[18] Povinnost se vztahuje na stavby, které jsou (i) evidovány v katastru nemovitostí nebo v digitální technické mapě kraje a jejichž (ii) pořizovací cena překročí limit pro nadlimitní veřejnou zakázku [19].

14. IMS má být pořizován v otevřeném strojově čitelném formátu dle tzv. datového standardu stavby, jehož správcem je Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.[20] Současně musí být veden ve společném datovém prostředí (dále jen „CDE“), které zajišťuje transparentnost a kontrolovatelnost datových transakcí.[21] Jednotné CDE funguje nejen jako digitální úložiště, ale jako prostředí s plnou správou verzí, transakční historií a oprávněními. V praxi to znamená, že veškeré změny v projektu jsou dohledatelné a kontrolovatelné, resp. zpětně přezkoumatelné.

15. Systém je rovněž modulární, tzn. z IMS se v jednotlivých fázích životního cyklu stavby odvozují tzv. informační kontejnery, které jsou využívány například pro povolovací proces, kolaudaci, převzetí stavby nebo její údržbu.[22] Předpokládá se, že obsah a struktura těchto kontejnerů bude definována ve vyhlášce Ministerstva průmyslu a obchodu.[23] ZSIS rovněž vymezuje výjimky z povinnosti IMS, zejména pro stavby v zahraničí, objekty ve správě vybraných ministerstev (např. obrany) nebo stavby dočasně označené jako nepotřebné.[24]

Model vystavěného prostředí - kontextualizace veřejného prostoru

16. Druhý koncept zákona, tedy IMVP, překračuje hranice jednotlivých staveb a zaměřuje se na prostorovou integritu dat o celém území státu. Dělí se na (i) základní model, spravovaný zeměměřickým úřadem[25], a (ii) doplňky základního modelu, které mohou pořizovat obce, kraje, národní parky nebo správci infrastruktury[26].

17. IMVP představuje jednotnou prostorovou datovou základnu, určenou k podpoře výkonu veřejné správy v oblastech územního plánování, strategického řízení infrastruktury, krizového řízení a digitální správy území. [27] Jeho zavedení umožňuje systematickou tvorbu tzv. „digitálních dvojčat“, tedy real-time simulací městských a krajinných struktur, které zpřístupňují prediktivní modelace dopadů rozhodnutí veřejné správy před jejich faktickým provedením. Tato dynamická data mohou sloužit jako nástroj pro tvorbu krizových scénářů (např. evakuačních plánů), optimalizaci energetických toků, dopravní modelování či environmentální monitoring. IMVP se tak stává nejen technologickým, ale i institucionálně-strategickým prostředkem veřejné správy, který reaguje na potřebu transparentnosti, efektivity a odpovědnosti vůči daňovým poplatníkům i odborné veřejnosti.

18. V návaznosti na posledně uvedené ZSIS zohledňuje i dotčené bezpečnostní aspekty – objekty důležité z hlediska obrany nebo kritické infrastruktury jsou v modelu zobrazeny zvláštním způsobem na základě dat poskytnutých příslušnými orgány.[28]

Vymahatelnost a účinnost nové právní úpravy

19. Dohled nad dodržováním ZSIS zajišťuje Ministerstvo průmyslu a obchodu. Za nesplnění zákonných povinností (např. nepořízení nebo neudržování IMS, nedodržení příslušných standardů apod.) lze uložit pokutu až do výše 400.000,00 Kč.[29]

20. Pokud ZSIS projde legislativním procesem (po schválení Poslaneckou sněmovnou) beze změny, pak většina jeho ustanovení vstoupí v účinnost ke dni 01.01.2027.[30] Hlava III (IMVP) a některé části týkající se udržování modelů u nabytých staveb mají vstoupit v účinnost až v letech 2030–2032.[31]

Závěr:

Úspěšná implementace BIM ve veřejném sektoru je neoddělitelně spjata s cíleným rozvojem digitálních kompetencí. Přetrvávající nedostatek kvalifikovaných odborníků v oblasti datového modelování a správy provozních struktur představuje zřetelný technický deficit. Zákon musí být proto doprovázen systematickou podporou odborného vzdělávání, zakotvením specializovaných pozic a integrací těchto kompetencí do rámce úřednické kvalifikace.

Digitální správa veřejného majetku není pouze rozšířením existujících agend; představuje kvalitativní proměnu institucionálního přístupu. Transparentnost, dohledatelnost a provozní efektivita, které přinášejí digitální nástroje, jsou zcela nesrovnatelné s praxí papírových referátníků, paralelních excelových přehledů a wannabe důležitých osobních jednání a schůzek, jejichž výstupy často postrádají reálnou vazbu na skutečný stav spravovaného majetku. Veřejná správa nemůže setrvávat v analogové minulosti. Pokud tak učiní, nevyhnutelně uvolní prostor soukromému sektoru, který bude nejen technologicky připravenější, ale také flexibilnější v poskytování služeb, jež veřejná moc přestane být schopna efektivně zajišťovat. Tím však hrozí postupná eroze institucionální autonomie státu – klíčové kompetence v oblasti správy veřejného majetku, plánování či provozu infrastruktury se přesunou do rukou externích subjektů, jejichž primárním motivem přirozeně není veřejný zájem, nýbrž zcela legitimní individuální výhoda (zpravidla ekonomického charakteru). O tom, zda je takový stav žádoucí i z pohledu strategického uvažování na úseku dopravní a bezpečnostní infrastruktury, lze dosti pochybovat. 

Georgi Margaritov,

konstrukční právník a konzultant